Sora LellaŘím

Konečně jsme se tam podívali. Roky jsem měl Soru Lellu na své mentální seznamu „někdy potom" a minulou sobotu jsme se usadili na Isola Tiberina. Historické místo, víte to všichni, jeden z těch symbolů římské chudší kuchyně, která se mezitím stala něčím větším, než byla původně sama sebou.

Ceny jsou vysoké, není smyslu si to zatajovat. Ale řekli jsme si: zkusme a uvidíme, jestli si to zaslouží.

Puntarelle si pamatuji dodnes. Krémová sardinková omáčka, puntarelle pěkně křupavé, tak akorát křupavé. 15 eur a bylo to správně. Květy cuket zase — řekl bych že to nebyly ty, které by sis představil — měkký smažák, ne křupavý — ale byly úplně plné s kouskem údený chuti a sardelí. Velmi chutné. Jejich osobitá interpretace. A supplí s kuřecími droždím: velmi daleko od těch z pizzerie prodávajícího po kúscích, ale právě tam je původ suppléù, z masa z nejnižší kategorie. Dobrý, dobrý opravdu.

U prvních hubů dělají amatricianů pouze se zemákovými noky. Obrovské, ale lehké jako vzduch. Guanciale vůbec není křupavé, pecorino dávkovaný lehkou rukou — a tady se vkrádá pochybnost: turisté, spoustu asijských turistů, možná se to trochu zmirňuje na frontě chutnosti. Totéž u carbonary, velmi krémové, guanciale dobré ale měkké. Osobně jsem ji našel výbornou stejně.

Ach, dezerty. Dort z ricotty a višní úchvatný — ricotta vzdušná, přítomna v štědrém množství, dokonalá rovnováha s křehkou cástkou. Maritozzo byl ten postní s rozinkami. Čerstvá smetana vynikající. Zvláštní, ne klasika, kterou bys čekal, ale dobrý.

Atmosféra potom je správná: cítíš se doma, číšníci si z toho dělají legraci, je to římské v nejlepším slova smyslu.

80 eur na osobu. Dělá si zaplatit, a stojí to, co si za to vezme.