Trattoria da Augusto

V Trastevere si vždy něco najde. Tentokrát jsme skončili u Augusto, v jedné z těch historických trattorii na tichém malém náměstí — a už jen fakt, že je to v Trasteveru tiché, je přímo zázrak. Nerezervuje se, čeká se venku, stojí se ve frontě. Jídelní lístek se mění každý den, ve čtvrtek knedlíky a tak dále, babiččina kuchyně. Myšlenka je tu.

Začneme tím, co fungovalo: puntarelle. Křupavé, slušné omáčky, nic k vytknnutí. Čočka římská byla dobrá, domácí, dobře tepelně upravená. Zatím vše v pořádku.

Potom přišly první chody a situace se změnila. Cacio e pepe byla daleko pod hranicí. Rigatoni byly dobře uvařené, ale úplně bez chuti, a nad tím krém z pecorino a pepře, zjevně připravený dopředu a nikdy nespojený s těstovinou. Dvě oddělené věci na talíři. Výsledek tě ani nepodněcuje k smetání chlebem.

Amatriciana vypadala jako menzový pokrm. Guanciale nakrájené na kousky velikosti dvou kousků slaniny, která byla trochu vařená, anonymní protlak z rajčat, pecorino a pepř prakticky nepřítomné. Chyběla jim celá mastnost, kterou bys očekával.

Tiramisu — ano, dostali jsme se až na dezert — bylo pevné plátkem bez kávy, bez čerstvosti, připravené někdy v minulosti. Přijatelné, nic víc.

Obsluha byla hrubá, ne v tom příjemném římském smyslu, prostě dotěrná. Venku na náměstí pod nádhernou magnoií se žije lépe. Uvnitř je temno a těsno.

Dvacet eur na osobu za tohle. Aspoň je to upřímné, oproti spoustě průmyslově zpracované věci, která tu koluje. Ale upřímnost nestačí.