L'Angelo AzzurroŘím

Do Angelo Azzurro jsme vešli bez rezervace, a ani jinak to nešlo: je to obyčejná čtvrťová kavárna s cukrárnou, jedna z těch římských, které zůstaly beze změny od sedmdesátých a osmdesátých let. Žádné nové, třpytivé pulty, žádná okouzlující předzahrádka. Prostě takový podnik. Ale o maritozzu nám řekli samou chválu a my jsme tam šli právě kvůli němu.

Uvnitř visí cedulky, které se tím výslovně chlubí, že jejich pečivo kyne dlouho, přes 24 hodin. Je znát, že tomu věří.

Začněme zklamáním, pokud se tomu tak dá říkat: sacchettino s čokoládou. Klasika z italského baru, nic extra, nepřekvapilo nás a za týden si na něj už nevzpomenu. No což, stává se.

Maritozzo je ale jiná káva. Dobré, autentické, upřímné. Ano, „upřímné“ je to správné slovo, jedna z těch sladkostí, které se vám nesnaží zapůsobit, a právě proto fungují. Upečené je dokonale, ani moc, ani málo. Šlehačka je sladká, čerstvoučká, a ta sama odvede polovinu práce. Moc mi chutnalo.

Účet? Za dva jsme zaplatili 6,10 eura. Maritozzo stojí 2,20, takže víc než férové, a v Římě to dnes není samozřejmost. Za 3 eura na osobu je v tom všechno, a ještě s čistým svědomím.

Ještě jednou k sacchettinu: není to tak, že by bylo špatné, jen na pultu je tisíc stejných. Maritozzo je důvod, proč se vyplatí vejít dovnitř.

Vrátím se? Ano, ale kvůli maritozzu. Zbytek nechám být.