Antico Carbone

Trastevere, ale ta část, kde turisté ještě nekolonizovali každý kout. Jeli jsme tam v sobotu v únoru bez rezervace — a naštěstí nebyly všechny stoly obsazené. Antico Carbone je malé místo, útulné, nic předstíraného. Obsluha? Římská a zdvořilá. Ano, ještě existuje.

Začneme s předkrmy, protože se tam opravdu dařilo. Artyčok židovským způsobem byl připraven jak má být: pěkně otevřený, křupavé listy, nic na vytítání. A čekanka — mezi těmi nejlepšími, které jsme měli v Římě, s omáčkou, které jsme si málem olizli talíř. Chléb z pece Santini byl taky skvělý, klasický římský chléb, který se jí s potěšením.

Pak přijdou první chody, a tady se to zhoršuje. Amatriciana a gricia, obě s ručně vyráběným tonnarelem — podle mě špatná volba. Je to příliš silná těstovina, vzhledem k tomu, že je čerstvá, si neudrží al dente, a nakonec zakryje omáčku místo aby ji vyzvedla. Vepřové maso bylo řezáno na zápalky, mělo tendenci být vařené, žádná křupavost, málo chuti. Gricia byla opravdu bez chuti. Amatriciana se zato zachránila v omáčce — pepř byl dobře vyvážený, opravdu — škoda na ostatní prvky.

Dezerty jsme si nevezli: devět eur za tiramisu nebo maritozzo nám přišlo přehnané pro Řím. Na konci jídla nám nabídli limoncello, laskavé gesto, i když trochu přidané.

Jenže pak si uděláš účet: dva eura na osobu za chléb, dva za kuvert, tři a půl za vodu. Jedenáct a půl eura zaplaceno jen za to, že jsme si sedli. Trochu moc.

Vrátíš se tam? Pro čekanku ano. Ale s otevřenýma očima.