Osteria Palmira

Přišel jsem do Palmiry skoro náhodou, hledal jsem místo, kde se dá chvíli zdržet bez spěchu. A atmosféra je opravdu taková: chce se ti tam zůstat, uvolněně, ne v jednom z těch míst, kde sníš a rychle běžíš pryč.

Pojďme od guanciale, to je ten klíč. Byla málo křupavá jak v amatricianě, tak v grisii. Škoda, protože zbytek šel dobře. Amatriciana měla opravdu kvalitní rajče, cítil ses kvalitu, ale ten trochu měkký guanciale ti nechá myslet "mohlo to být lepší". Gricia – stejný příběh s guanciale, a navíc tam bylo moc pecorino. Moc fakt. Zakrývalo všechno.

Ale vážně, nevstávám si delší. Naopak. Na začátku nám přinesli teplou panzanellu, jako lehce zahřátý koláček. Nejjednoduší, ale trefená. Vyvážené chuti, nic složitého, věci, které fungují bez námahy.

Tiramisù nakonec velmi jemné, dobré.

Co mě zarazilo, je, že se cítí péče o suroviny. Nepoužívají věci hádankou. Je tam vůle dělat římskou kuchyni jak se patří, i když některé detaily je třeba ještě doladit. Restaurace ti dělá dobře, to je pointa. Nejde jen o jídlo.

Vrátil bych se? Ano, třeba bych zkusil něco jiného. Nebo snad přímo karbonáru, kdo ví, jestli tam guanciale...