Osteria Fratelli Mori

Skončil jsem tam téměř náhodou, restaurace z vnějšku slibovala leccos dobrého. Uvnitř je opravdu prostorná, rozložená do více místností s rustikálně-průmyslovou atmosférou. Spíš restaurace než hospoda, jak atmosférou, tak klientelou.

Začnu zklamáním: carbonara a amatriciana prostě ne. Guanciale příliš měkké, vůbec ne křupavé, a navíc moc slané. Ale skutečný problém je pecorino, prakticky neviditelný. U carbonary byla krémová omáčka příliš tekutá, bez charakteru. Pepř? Neznatelný. Podávají ti jen rigatoni, konec příběhu. Moje shovívavá manželka dala sedm, já rozprodloužených šest a půl. V Římě se s těmito pokrmy nesmlouvá.

Předkrmy se ale zachránily. Malé kuličky z ocasu à l'amatriciana s pikantní omáčkou výborné, nic k vytknání. Květy cuket plnené taleggio začínají dobře: měkký obal, první skvělý, druhý také. Jenže od třetího se začínají leptat v krku, bez anchois uvnitř se bez přehnání stanou trochu suchými.

Ah, tiramisu. Sedm eur za dezert příliš sladký, bez hořké tóny z kávy ani kakaa. Fuj.

Sedmadvacet eur na osobu není málo, zvlášť když první chody – které by měly být jejich silnou stránkou – byly prostě tak tak.

Řekli bychom, že v Římě existují lepší místa na správnou carbonaru.