Lo'steria

Sobotní večer, Ponte Milvio. Do Lo'steria jsme se dostali skoro náhodou — nebo spíš bez větší přípravy. Místnost je malá, zařízená v industriálním stylu, jednoduchá. Venkovní posezení bylo zavřené, škoda. Jídelní lístek ti přinesou na tabulce u stolu plus seznam mimo lístek prezentovaný ústně. První věc, kterou si všimneš: vchodové dveře mají obřích vidličku a lžíci jako madla. Sympatické.

Začíname prvními chody, protože právě kvůli nim tam ideš. Cacio e pepe dobrá, opravdu krémová — ne ten falešný zmateň, který potkáš v polovině římských podniků. Možná trochu moc sýra, ale to je v pořádku. Carbonara taky dobrá, guanciale křupavý jako zápalka, hedvábná smetanová omáčka a hojně pepře. Gricia ve stejné ligě, i když trochu málo sádla. Amatriciana ale zklamala: hnědá barva místo červené, palivý tón vnímaný v rajčeti, málo pecorino. Tato chce znovu.

Předkrmy: sáček smažených pochoutek se supplì, paniovanou zeleninou a masovým kuličkou — všechno solidní. Carciofo alla giudia byl dobrý, vnější listy křupavé, část s čerstvou sloučeninou podávána odděleně, bez tuku. Prkénko se smaženým masem a sýry z Latia bylo vychýlené směrem k sýrům a nic ti neuvízne v paměti.

Ach, tiramisu. Podávané v malém sklenění, pod kterým je něco jako drobenka cheesecakeu místo savojského sucharu, krém plný vzduchu s málo mascarpone, žádná stopa kávy. Tak-tak.

Účet přišel se čtyřmi bezinkami na dárek — hezký gesto. 21€ na osobu v Římě v sobotu večer, s touto kvalitou? Sedí to perfektně.

Vrátíme se tam? Ano, ale vyhýbáme se amatricianě.